Jak lemy šatů míhám se
kolem Tvých nohou.
Kosti pod rentgenem svítí
jak můj stud
na stole pitevním.
Bronzová kůže značí
nomenklaturní pokrok
střední třídy
a
já se svíjím neprůkaznou touhou
na dně láhve stínů.
Tak jsem se těšil
a
teď se choulím nerozhodný
a
sám.
Kde jste mí bohatýrští soudruzi z pajzlů.
Kde jste vy, se kterými jsem si sliboval
bohorovnou jistotu ve vztahu k těm milým treperendám?
Nyní tu sedím sám
a
potí se mi zadek.
Ruce zamklé na bílém stole
hned vedle tiramisu,
které nedojedeno smutní potichu.
Čelisti stažené
hledím a lačním.
Mám se good,
leč chvěju se ve stínu niterného strachu –
snad na mne nepadne oslovení času –
to temné spláchnutí mysli.
Čmoudem ovoněné uzené
z komína bohatých časů.